Kontemplace – inspirace – rekreace

Dům, jehož filozofii vystihují slova kontemplace – inspirace – rekreace, postavil architekt pro sebe a svoji rodinu. Společně se svou ženou, kunsthistoričkou a spisovatelkou Jolantou Trojak, dlouho toužili po místě, kde by se člověk mohl otevřít krajině nebo se ponořit do sebe sama a vnímat své tělesné a duševní síly. Po místě, které nevybízí pouze k odpočinku, ale také ke kreativitě a je zdrojem inspirace. Tyto kvality hrají v životě rodiny důležitou roli a neomezují se jen na oblast tvorby, ale promítají se i do jejich každodenního života. Společně, s důrazem na každý detail, stvořili místo, kde se i ty nejobyčejnější denní úkony přetavují v malý zážitek. Svébytný mikrokosmos, kde se dobře spí, čte, stoluje i tvoří, fungující v symbióze s vesmírem za okny.

Perfekce – imperfekce – bezčasí

Vzhled domu podmínila lokální topografie spolu s omezeními plynoucími z faktu, že stavební pozemek je kulturní památkou. Architekt objekt přirozeně zasadil do krajiny a historického kontextu tak, aby nezastiňoval zámek a působil „bezčase“. Formální inspirací mu byla kaple – sakrální stavba, která ve vesnici chybí. Výsledná architektura je harmonickým propojením kontrastů nového a starého, interiéru a exteriéru, perfekce a imperfekce.

Návrh respektuje tradiční podélnou formu domu se sedlovou střechou a cituje tvarosloví lokálních hospodářských stavení. Perforované zdivo s otvory pro prostup světla a vzduchu, které lze najít v okolních historických objektech, je hlavním výrazovým prostředkem stavby. Slouží jako slunolam v jižní štítové stěně i jako vzor dřevěných stínicích panelů na ostatních fasádách. Kompaktní forma domu je na každé z fasád prostoupena nikami, citacemi barokního tvarosloví. Ty vytvářejí vstupní zádveří a pobytové lodžie s možností zastínění. Dům lze podle momentálních potřeb buď široce otevřít do krajiny, a spojit tak jeho rezidenty se světem, nebo ho uzavřít, a podtrhnout tím jeho meditativní charakter.

Použité stavební materiály respektují lokální charakter okolních domů i krajiny. Nosnou konstrukci tvoří keramické zateplené zdivo v kombinaci se železobetonovými prvky. Bílá štuková omítka fasády svým odstínem a strukturou navazuje na okolní stavby. Střešní krytinu tvoří pálené keramické tašky. Dřevěné stínicí panely jsou z nabílené české jedle a smrku.

Přírodní cykly a světlo

Bytí v domě je bezprostředně napojeno na přírodní cykly a pohyb denního světla. Z ložnice a hlavního společenského prostoru, ze kterých se otevírá panoramatický výhled do ovocné zahrady, lze pozorovat východy slunce a měsíce. Jižní fasáda s perforovaným štítovým zdivem a impresivním kruhovým oknem zprostředkovává kontakt společenského prostoru se dvorem a ruinou stodoly. Díky velkorysým prostupným otvorům přechází interiér domu plynule do exteriéru dřevěných teras, bujné vegetace a chladivých historických zdí. Západní fasáda s nikou hlavního vstupu je uzavřena pohledům od vesnice. Zaklenutá nika v severním štítu přináší světlo do ložnice, koupelny a technického zázemí a svým tvarem upomíná na zakřivené formy blízkého barokního zámku. Prostup slunečního světla do interiéru je možné v průběhu dne regulovat pomocí bílých stínicích panelů. Místnost zalitá přímým slunečním svitem se tak během pár minut proměňuje v magický uzavřený prostor, v němž si světlo podmanivě hraje se stínem. V noci se světelný vektor obrací a dům díky prosvětleným nikám září do krajiny. Jeho vnitřek osvětlují bílá minimalistická svítidla, která doplňují lampiony z japonského ručního papíru washi a praskající oheň v kamnech.

Sakrální inspirace

Za vnějším, tradičnějším tvaroslovím domu se skrývá originální interiér. V kontrastu k bílému vnějšku je dům uvnitř teplý a „oblý“. Hlavní prostor překvapí velkoryse zaklenutým stropem, jehož výška dosahuje sedmi metrů. Vertikála prostoru zpřítomňuje sakrální inspiraci. Plochy bílé štukové omítky a velká hliníková okna dále podtrhují jeho odhmotněný charakter. Další parafrází chrámové architektury je dvoumetrové kruhové okno prorážející jižní štít domu. Úběžníkem interiéru je zakřivená dřevěná kuchyně s ostrůvkem z indické žuly shivakashi evokujícím kostelní menzu, který je středobodem všech denních rituálů. V jižní části prostoru se nachází jídelna s dubovým stolem a židlemi, na nějž ze zdi shlíží řezba madony z počátku 19. století. Naproti je situována relaxační část s dlouhou pohovkou nabízející výhledy jak do krajiny, tak do dvora s ruinou. Pohovku rámuje tapiserie z nebarvené ovčí vlny. Ve spodní části domu se vedle hlavní místnosti nacházejí i koupelna, toaleta, technická místnost a jedna z ložnic. Celým objektem prolíná dřevěný a kamenný nábytek na míru podle návrhu architekta, ať už jde o postele a skříně z masivu, černou žulovou lavici v chodbě, či noční stolky z téhož materiálu. Horní patro je koncipováno jako samostatný apartmán s ložnicí, koupelnou a ateliérem. Na rozdíl od přízemí, jež zůstává v bezprostředním kontaktu s venkovním světem, tvoří podkroví uzavřený oblý prostor vhodný k přemýšlení, čtení a tvorbě. Malé otvory střešních oken prosvětlují bílou kompaktní jeskyni prostoupenou nikami a oblouky. Ve spodní části se nachází ložnice a koupelna, v horní části ateliér.

Umění v každém detailu

V životě rodiny hraje důležitou roli umění. Jejich sbírka obsahuje díla z různých období – od české moderny až po současnou tvorbu. Proto je v jejich domě všudypřítomné. Ložnici zdobí japonský panneau z 19. století spolu s velkoformátovým obrazem Antonie Stanové a sochařskými objekty Michala Janigy. V patře se na travertinových podstavcích vyjímají kamenné sochy Vandy Hvízdalové. Kurátorský výběr majitelů se propisuje do všech detailů domu. Ve vstupní chodbě návštěvníky uvítá dřevěná ceremoniální maska z Gabonu. V hlavní místnosti se vedle dalšího vyjímá africká stolička vyřezaná z jednoho kusu dřeva a autorská keramika Martina Hanuše. Ložnici a podkroví osvětlují sochařské lampy Akari designéra Isamua Nogučiho. Nedílnou součástí domu je i rozsáhlá sbírka knih o umění.

Živoucí gesamtkunstwerk

Dům Oskar, pojmenovaný po kosmopolitním skladateli Oskaru Nedbalovi, který v sousedním zámku zkomponoval operetu Polská krev, chtějí jeho majitelé sdílet s ostatními. Do unikátního gesamtkunstwerku zvou buď formou klasického pronájmu, nebo uměleckých rezidencí, pop-upů a workshopů a těší se, že kolem domu vznikne podnětná komunita kreativních a inspirativních lidí.